Při přemýšlení jak uvést World of Goo člověku, který o hře nikdy neslyšel, jsem si vzpomněl na nějakého psychologa, který v novinách psal že v každém člověku se (obzvlášť v dětství) skrývá primální touha matlat se ve vlastních exkrementech. Asociace je jasná, vaším úkolem ve všech levelech je dopravit někam koule z podezřelého bahna, které jsou pospojované různým množstvím podivných táhnoucích se viskózních vazeb, a přitom neustále šmatláte po displeji prstem, přejíždíte jimi sem a tam, chytáte je a zase je pouštíte, a občas se dokonce na hrací ploše objeví muška. Takže úvod mi moc nevyšel, je to sice pěkný příklad toho proč je blbost pokoušet se všechny hry dekonstruovat, ale s navnaďováním radši začnu znova.
Tak především – tohle je jedna z her, které svým masivním úspěchem odstartovaly obrovskou popularitu nezávislých (indie) her, kterou v posledních letech sledujeme na PC (kde vyšla už v roce 2008), a která zároveň samozřejmě velice ovlivnila i mobilní scénu. To už zní lákavěji, že? Zároveň hra naprosto vyvrací stereotyp o tom, že indie vývojařina je vždycky o nějakém kompromisu, nikdy není možné udělat hru, která je ve všech ohledech kvalitní jako od vysokorozpočtových AAA studií. World of Goo je totiž dost možná nejvíc „vyleštěná“ indie hra, jakou jsem kdy (ať už na PC či na smartphonu) hrál. Při hraní neustále narážíte na detaily, které ukazují, že byla dělána s jasným cílem a s láskou, v tom je lepší než spousta vysokorozpočtových trháků.
Ale vrátím se k tomu, o čem vlastně World of Goo je. Tedy, předtím ještě dokončení přednášky z historie. Pár let před jeho vydáním vyšla malá hříčka s názvem Tower of Goo, ve které bylo vaším cílem pomocí určitého množství navzájem spojených černých koulí vytvořit co nejvyšší věž. Jakmile jste jednu kouli umístili poblíž dalších dvou, spojily se spolu pomocí dvou či tří elastických vazeb. Ty se vždycky snažily natáhnout či smrštit do stejné délky (anebo při velkém tahu i prasknout), takže se z nich daly vytvořit celkem pravidelné konstrukce, ale čím vyšší věž byla, tím více pružila až se nakonec na nějakou stranu převážila a spadla. I přesto že se jednalo spíše o technologické demo, měla Tower of Goo velký úspěch – fyzikální hry přicházely do módy a jednalo se o originální koncept.
World of Goo na něj navazuje a dovádí ho k dokonalosti. Fakt, není to tak že by se snažili postavit na něm jen tak nějakou hru a nechat si prostor pro příště, pánové z týmu 2DBoy do toho šli na maximum, vystříleli všechnu munici a udělali zářez v herní historii. Základní koncept je stejný – stavíte konstrukce z černých koulí. Rozšířen je o to, že se snažíte pomocí co nejmenšího množství koulí postavit konstrukci z počátečního místa ke trubce, která vaši konstrukci z blízkosti přitáhne a odsaje z ní koule, které jste nepoužili (ty pochodují po konstrukci zatímco stavíte aby byly neustále po ruce). Zároveň jsou vám postupně představovány jak nové prvky v levelech, tak nové typy koulí – například koule s více vazbami, koule které nejsou zafixované a volně se na vazbách houpají nebo koule které můžete i po umístění znovu sebrat a přemístit jinam.
Co hra zvládá opravdu skvěle je tempo, s jakým nové prvky představuje. Přestože stavění konstrukcí pořád dokola zní repetitivně, každý level je úplně jiný – tu stavíte most přes propas který vypadá jako jazyk obří žáby, tu se snažíte vyšplhat ze žaludku ještě více obří nestvůry, tu pomocí koulí-balónků stavíte v prudkém vichru předlouhý vzdušný most nad smrtícími roztočenými větrnými mlýny, a když už se vám zdá že na nic nového nenarazíte, jste vhozeni doprostřed nějakého stroje, který se neustále otáčí a převrací vaši stavbu na bok. Díky těmto změnám máte stále pocit že dosahujete nových úspěchů, a to je u jakékoliv hry úžasná věc a velký game-designérský úspěch.
Aby toho nebylo málo, World of Goo má i příběh. Je samozřejmě v pozadí a nebudete hru hrát kvůli němu, ale vystrkuje růžky a dává smysl tématickým posunům v levelech a zároveň trochu osvětluje co se asi bude dít. Prezentován vám je skrze tajemného „sign paintera“, který po sobě důmyslně zanechává cedule s vtipnými radami. Důležitá věc – tahle hra má perfektní humor. Všechno je napsané (i nakreslené) lehkostí, nikdy nepůsobí křečovitě ani nespadne do trapnosti, a všechno má takovou zvláštní poetiku aniž by to bylo k zblití roztomilé. I grafika je skvělá – obzvlášť u lacinějších her často narazíme na šetření, v rámci kterého autoři snaží nakreslit co nejuniverzálnější assety aby je potom mohli užívat co nejvícekrát. To se podepíše na celkové atmosféře hry, ale World of Goo to má naštěstí naopak, vývoj byl podřizován kvalitě tak moc jak to jen šlo a opakující se prvky v rušivé míře nikdy nezaregistrujete. Zároveň uslyšíte úžasný, přestože krátký, soundtrack – jedná se o jeden z mých nejoblíbenějších, protože opět nevykrádá žádná klišé a je velmi atmosférický a přitom živý a zábavný.
V podstatě jediné s čím byste mohli mít problém je ovládání. Nejlépe si zahrajete na tabletech, čím větší displej tím lépe, a to nejen proto abyste si užili ručně kreslenou grafiku, ale i proto že na malých displejích se koule hůře chytají (často máte na výběr více typů a zároveň musíte jednat rychle) a navíc si budete blbě vidět přes vlastní prst. Hrál jsem hru na 3,7″ displeji a jde to, ale občas to byl opruz. Zároveň samozřejmě doporučuji hrát se sluchátky, minirepráčky v mobilních zařízeních soundtracku neudělají dobrou službu. A závěr? Jestli jste World of Goo nehráli, nehledejte závěr a mazejte na market! Jo a ty mušky z prvního odstavce se objevují každých pár tahů a po klepnutí mají funkci undo :).
