Představím vám jedno z nejhorších klišé líných recenzentů – „tahle hra není pro každého.“ To je totiž dedukce hodná Sherlocka Holmese. Ještě nikdy se mi z takového člověka nepodařilo vymámit název ani jedné hry, která by pro každého byla, ale jednou se mi určitě poštěstí. Narážím na to z jednoduchého důvodu – Superbrothers Sword & Sworcery EP je divná hra. Vlastně to není ani tak hra jako spíš pokus o zážitek, což je žánr se kterým jsme se už párkrát setkali na počítačové a konzolové indie scéně – některé byly skvělé, některé byly příšerné a některé, jako simulátor rande na které vaše dáma bez omluvy nepřijde, jsou skvělým darem pro zlobivou expřítelkyni (hra se jmenuje Dinner Date a slečna měla velikou radost, fakt!).
Potíž je v tom, že u tohohle typu her se často marně snažíte hledat nějaké střípky hratelnosti a znaků toho, že se vůbec jedná o hru – nezřídka ani nemáte stanoveny ani žádné podmínky výhry či prohry. Většina hráčů je pak celkem po právu přesvědčena o tom, že se jedná o naprostou hovadinu. Naopak jste-li hipster, který má nutkavou potřebu se všem svým přátelům i nepřátelům neustále chlubit tím jaký nový kus úžasného umění, které ale určitě nikdo kromě něj nepochopí, právě objevil (a ještě mu za to někdo nedal přes hubu), budete tuto hru milovat. Protože se ale Superbrothers líbili i mně, samozřejmě musím dodat že budou bavit nejen hipstery, ale také nás, superinteligentní umělce s obřími… ehm, herními zkušenostmi. A obdobné nadané ženy nejspíše taky.
S těmi herními prvky je to naštěstí v rámci žánru divných her ještě docela dobré. Jedná se o formu adventury, i když ne tak docela klasické point & click. Klepáním po displeji ovládáte jednu hrdinku doprovázenou jejím psem a pokusy o klepání a šmrdlání po okolí plus občasným otočením telefonu provádíte většinu interakcí. Nemáte ale žádný inventář a v celé hře narazíte jen na pár předmětů, které můžete použít – například váš meč či tlustou bichli, do které se vám občas vkládají vzkazy od lidí a nelidí které potkáte. Postup ve hře probíhá zhruba tak, že se pohybujete z lokace do lokace a ve většině z nich řešíte nějaké více či méně logické úkoly – obvykle ale spíš méně, můj největší problém obvykle spočíval v tom abych vůbec přišel na to CO je ten problém, a nikoliv JAK ho vyřešit, to už pak bylo snadné. Nechci vám hru spoilovat, ale zpravidla jde o to, že zakouzlíte magii Sworcery a zuřivě klikáte po displeji, zoomujete, prohlížíte, posloucháte zvuky a čekáte co se stane. Občas narazíte na potvoru, kterou je třeba posekat, semo tamo dokonce na nějaký ten náročnější boss fight.
To zní jako děsná chujovina, že? Tak co na tom sakra všichni mají? Ve zkratce by se dalo říct, že atmosféru. Celá hra je nakreslená pixel-artem, ale přestože zrovna fakt letí vykrádačky osmibitů a prvních šestnáctibitů, Superbrothers mají vlastní styl, který vypadá zatraceně dobře a hlavně má jednoznačný charakter. K tomu si dal autor práci i se sound designem. Nejen že přibalil slušný soundtrack (opět v žánru oldschool elektroniky, ale aniž by se nechal příliš svazovat), ale k tomu dodal i výborné zvuky pro všechno co děláte – opět vše působí koherentně a doplňuje celkovou image hry.
Audiovizuální stránka je ale jen polovina věci, ovšem ta která se snáz popisuje a předvádí. Tou druhou polovinou je psaní celé hry a způsob prezentace příběhu. Jestliže se vám už doteď zdáli Superbrothers jako nepřekousnutelný hipsterský kýč, tak hru raději vůbec nespouštějte, protože tou spoustou těžko popsatelných detailů byste si také mohli způsobit infarkt. Hraní vám například zprostředkovává postava jistého mysteriózního vypravěče, který hru rozdělil na několik kapitol a mezi nimi vám doporučí abyste si dali na chvíli oraz a dodá nějaké informace k té další. Hlavní hrdinka vám veškerou svou činnost popisuje v množném čísle první osoby (asi počítá i svého psa?) a občas nabídne hlášku ze svého posledního úspěchu zveřejnit na Twitteru. Konverzace s ostatními osobami neprobíhá přímo, nýbrž tak, že vám hra popisuje co dělají a říkají z pohledu vypravěče, ale to vše v postupně se objevujících krátkých zprávách, opět zhruba twitterové délky. Občas dostanete informace o tom co si zrovna myslí i když u nich zrovna nejste. Všechny tyto zápisky vás mají nějak směrovat v dalším postupu ve hře. Do toho je tu také nečekaný vývoj hlavní hrdinky a závěr, jehož prozrazením bych vám ale hraní úplně zkazil.
Detailů je daleko víc, ale to bych musel psát několikastránkovou analýzu a on by ji stejně nikdo nečetl. Důsledek je každopádně takový, že hra působí naprosto originálně a pakliže jako já máte pro divné hry slabost, její atmosféra vás naprosto pohltí. Zvládnete pak překousnout i to, že hratelnost samotná oholená o všechno ostatní za moc nestojí, a že není prakticky žádný důvod hrát ji znovu (se záseky vám ale hraní pár hodin zabere). Co se designu týče, nabízí originality přehršel a je vidět, že je s láskou vytvořena. Každá herní událost pro vás opravdu bude (malým) zážitkem jak autor zamýšlel, a to je něco co si mezi tunami generických casual her rozhodně zaslouží ocenění. Jediné nad čím se musíte rozhodnout je jestli patříte do cílového publika a jestli vás Superbrothers nebudou spíš štvát – k tomu doporučuji kromě obrázků také někde (třeba na youtube) pustit ukázku soundtracku.