Série The Legend of Zelda patří mezi největší herní legendy. Společnost Nintendo si na ní (společně třeba s Mariem) vystavěla svoje dobré jméno. Na každý nový díl čekaly miliony nadšených hráčů. A vždycky byli moc spokojeni. Bohužel, tzv. „Zelda team“, který měl v Nintendu vývoj Zeldy na starosti se na začátku milénia rozpadl a tak vůbec poslední Zelda byla k dispozici pouze pro Nintendo DS (handheld) v roce 2009. Od té doby měli všichni fanoušci Zeldy půst. V poslední době se nepříznivá situace naštěstí začala obracet. Kromě toho, že legendární designér a otec Zeldy Šigeru Mijamoto oznámil formování nového „Zelda teamu“ a práce na nové hře, jsme se dočkali také Oceanhorn.
Ale abychom se pochopili naprosto přesně. Srovnání s legendárním RPG Zelda z Nintenda by pro většinu her byla pochvala. Ne tak pro Oceanhorn, který považuji možná ještě o stupínek kvalitnější, než některé díly Zeldy. Možná tuhle hru přeceňuji, protože můj abstinenční syndrom po Zeldě přesáhl maximální hodnoty, spíš si ale myslím, že je to skutečné poznání. A to zvlášť když si uvědomíte, že tato hra nevyšla na konzolích, ale na mobilech s Androidem (abych byla přesná, Oceanhorn vyšla i na konzolích – PS4 – nicméně tato recenze se věnuje Android verzi).
Takže teď už víte, že Oceanhorn patří mezi nejlepší hry pro Android. Pojďme se tedy podívat na to, jak se tahle hra hraje. Oceanhorn je fantasy akční hra viděná z izometrického pohledu, která klade důraz na příběh. A v něm narazíte na první jasnou podobu. Hlavní postavou je chlapec (s hnědými vlasy, nikoliv blond) vybavený mečem a štítem. S tímto chlapcem začnete prohledávat maličké souostroví ve snaze nalézt svého otce, který je pohřešován.
Do příběhu brzy vstupuje také legenda o Oceanhorn, nebezpečné pevnosti okupované mechanickou bestií. Tato pevnost je vaším nejvyšším cílem, cesta však vede přes několik ostrovů, nad nimiž visí temná energie.
Příběh je košatý a velmi zábavný, zvlášť pokud máte rádi záhady a netradiční fantasy příběhy. Co vás upoutá je také samotné podání. Část příběhu je podávána vyprávěním, část se pak dozvíte z rozhovorů s NPC postavami. Vše je přitom namluveno, což se na Androidu (a vůbec na mobilech) zase tak často nevidí. Velká pochvala a velké doporučení, takto výpravnou hru zase dlouho nezažijete.
Bohužel každá mince má dvě strany. I když je Oceanhorn bohatý i co do herní náplně, příběh je skutečně stěžejní, takže pokud nerozumíte anglicky (alespoň v psané podobě), tak na Oceanhorn asi raději zapomeňte. To největší kouzlo, které se ve hře ukrývá, by vás minulo obloukem.
Sbírání cetek
Hra spočívá v navštěvování ostrovů, pomalém odkrývání nových míst a sbírání emblémů. Ve zkratce. Hru jsem prošla asi za 14 hodin, přitom jsem splnila asi jen 70% úkolů, takže při splnění všeho by se herní zážitek jistě přehoupl přes hranici 20 hodin.
Co se týče hratelnosti, stěžejním bodem jsou (stejně jako v Zeldě) souboje. A ty jsou zatraceně dobré. Nejedná se sice o nic inovativního – v jedné ruce držíte meč (nebo jinou zbraň, kterou se vybavíte), v druhé potom štít – jednou rukou mácháte a snažíte se srazit nepřítele, druhou rukou se kryjete v případě, kdy na vás nepřítel sám zaútočí.
Vcelku originální je možnost sebrat kamení, bedny, sudy, postele a další maličkosti, které pak ve vhodnou chvíli můžete hodit na nepřítele. Tímto způsobem mu můžete udělat mnohem větší zranění, než při úderu mečem. Nehledě na to, že někteří nepřátelé se díky tomu nedostanou až k vám, což může být taky docela výhoda.
Další důležitou složkou jsou power-upy. Cestou lze sebrat třeba mocné bomby, luk a šípy nebo body na vyšší skoky. S těmito power-upy pak můžete být nebezpečnější v soubojích, nebo se díky nim třeba dostat na místo, kam byste se jinak nedostali.
Ovládací prvky jsou neskutečně dobré. Ať už si vyberete jakoukoliv z možností (nejradši mám virtuální gamepad), nemůžete šlápnout vyloženě vedle. I pokud nedisponujete gamepadem, kde by byla klasická tlačítka, hru si výborně užijete. I co se týče ovládání, patří Oceanhorn k tomu nejlepšímu, co na mobilech s Androidem najdete. Jenom škoda, že tvůrci možnosti ovládání a vůbec principy hry lépe nevysvětlí. Méně zkušení hráči tak mohou zbytečně tápat a jsou odkázáni v podstatě jenom na příspěvky v internetových diskuzích.
Tváří tvář příšeře
Během soubojů z nepřátel padají modré diamanty. Jedná se v podstatě o zkušenosti, které se jednou za čas přetaví v bod dovednosti. Svou postavu můžete vylepšovat různými způsoby – lze například zvětšit velikost inventáře nebo zvýšit výdrž potřebnou při soubojích. Zjednodušený RPG systém je pravděpodobně jedním z nejcitelnějších rozdílů mezi Zeldou a Oceanhorn. Zelda totiž nic takového nenabízí.
Ve hře narazíte na hromadu zajímavých nepřátel. Každý druh jednotky dostal do vínku svůj vlastní způsob pohybu i útoku, každý vás tak (minimálně napoprvé) může dost překvapit. Zdaleka největší překvapení vás ale čeká při soubojích s bossy. Velcí nepřátelé jsou odolnější a hlavně mají své vlastní útoky a slabiny. Při hraní Oceanhorn si proto nejednou vzpomenete na staré hry typu Sonic the Hedgedog nebo Mario bros., zkrátka na takové ty poctivé arkády, v nichž jste nejprve museli přijít na to, co protivníkovi ublíží, jinak jste si neškrtli. V záplavě nevýrazných akčních her je to osvěžující.
Nejhorší na všech těchto příšerách je, že nějakou dobu po zabití zase ožívají a to dokonce i v případě, že danou oblast neopustíte, ale pohybujete se na její druhé straně. Pozitivum? Během pár hodin budete mít dost zkušeností, abyste byli natolik odolní, že takový „problém“ nebudete zase tolik řešit.
Na moře!
Důvod, proč jsou ostrovy vlastně ostrovy, je jednoduchý – jedná se o kusy země, které odděluje voda. Jednou z činností v Oceanhorn je proto také plachtění. Při přesunu mezi ostrovy tedy sednete na loď a jedete. Docela zajímavý nápad tady ale bohužel trošku zapadl.
Plachtění je jednotvárné a nudné. V podstatě jenom určujete směr. Škoda, že tvůrci nevyužili systém použitý třeba ve hře Watch Dogs 2, kdy plachetnice k pohybu skutečně potřebovala chytit správný vítr. V této hře jste proto při plachtění museli také hodně přemýšlet – je lepší zalomit plachtu hned a jet po trošku slabším větru, nebo si počkat na později a jet v trošku volnějším úhlu, ale rychleji? Nic takového v Oceanhorn nenajdete a je to škoda, plachtění je tak spíše na okrasu.
Podobně nezáživné byly logické hádanky, z nichž hodně těží právě Zelda. Když se naučíte nějaké to kouzlo, hádanky se stanou o ždibec zábavnější, nad průměr je ale už nic nevytáhne. To je opravdu škoda, protože kdyby tato složka nebyla podceněná, mohl Oceanhorn zaútočit na hru roku.
Oceanhorn má možná svoje slabiny, má však také svoje přednosti a ty jasně převažují. Oceanhorn považuji za jednu z nejlepších her v žánru příběhových RPG pro mobily. Pokud umíte dobře anglicky a máte rádi pohádky, tak ji určitě vyzkoušejte.
Oceanhorn
Hratelnost - 97%
Grafika - 97%
Hudba a zvuk - 94%
Originalita - 91%
95%
Pecka!
Kvalitní příběhové RPG, při jehož hraní si určitě vzpomenete na sérii Zelda. Pokud se tomu tak nestane, tak jedině z důvodu, že jste s klenotem od Nintenda nikdy dřív nepřišli do styku!