Procitám na pustém ostrově a vůbec nic si nepamatuji – jak jsem se sem dostala, kde jsou všechny moje věci, ani kam zmizeli všichni ostatní lidi. Jenže to teď není ani trochu důležité. Hlavní je, že kolem mě se rozprostírá nehostinná pustina a já se o sebe musím postarat, jak nejlépe dovedu. Nebo zemřu.
Rozhlížím se kolem sebe a mapuji prostor ostrova. Na jeho západní části spatřím slibně vypadající převis, který by mi na dnešní noc mohl poskytnout bezpečný úkryt. Je rozhodnuto, vydávám se na cestu. Moje kroky vedou přes pole, kde sbírám trochu obilí a přes les, v němž se rozhodnu sesbírat trochu dřeva a sazeničky stromů.
Jakmile dorazím na místo, zjišťuji, že přístřešek je o něco menší, než se na první pohled zdálo, a že bude potřebovat několik úprav. Rychle se pouštím do práce. Z nasbíraného dřeva vytvářím provizorní krumpáč a opatrně pod převisem hloubím větší skulinu. Z vyhrabané hlíny pak vytvářím přední zeď a nakonec ji pro jistotu ještě zdvojuji. To už se stmívá.
Když přijde hluboká noc, vlezu si do svého úkrytu a vchod utěsňuji, aby se mi dovnitř nedostala divoká zvířata. V průrvě nechávám pouze malé okénko, které mi poskytuje výhled ven. Slyším kroky. Pod návalem adrenalinu se mi zrychluje dech a i srdce mi tluče jako o závod. Najednou se to objeví přede mnou – zelený panáček kouká do mého skrovného příbytku a potom na mě zaútočí. V rukou mám krumpáč a tak se ho skrze okénko snažím odradit od vstupu dovnitř. Několika ranám odolává, ale nakonec se kácí k zemi. Bez jediného hlesnutí čekám na rozbřesk slunce. Mám strašný strach.
Ráno vycházím ven a pod kopcem vidím stádo krav. Souběžně s tím zjišťuji, že útočník u sebe měl zbraň. Beru si ji a vydávám se na lov. Během potyčky jsem utržila pár šrámů a maso by mě mohlo postavit na nohy. Vydávám se směrem ke stádu a vyhlídnu si jednu krávu. Číhám na ní za stromem a jakmile se ke mně přiblíží, začnu do ní bodat, jak nejrychleji dovedu. Kráva se splaší a utíká ode mě. Začínám ji pronásledovat a zaháním ji do slepé uličky – na kraj moře. Jakmile zjistí, že jsem ji dostala do úzkých, zaútočí na mě. V panice ji znovu bodnu a pak zavřu oči a pomyslím si: „Tohle je můj konec.“
S pevně zavřenýma očima vyčkávám, až si mě kráva podá. Ono se však nic nestalo. Když po několika sekundách oči pomalu otevírám, zjišťuji, že mi to zvíře leží u nohou. Je mrtvé. Beru si maso a kožešinu a odcházím ke svému stanovišti. Cestou mě napadá, že maso budu muset nějakým způsobem tepelně upravit a tak krumpáčem vykopu pár kamenů. Chystám se z nich postavit kamna. Problém je, že moje skrýš je pro kamna příliš malá. Čeká mě tedy dilema. Začnu rozšiřovat svou stávající skrýš a zapustím své kořeny zatím tady, nebo bych se raději měla poohlédnout kolem a zkusit najít nějaký lepší přístřešek, který nebude vyžadovat tolik úprav, nebo mi poskytne lepší útočiště? Přemýšlím usilovně drahnou chvíli a k řešení mě nakonec pobídne přicházející noc. Zůstanu tady, putování ostrovem by pro mě bylo v současné době příliš nebezpečné.
O měsíc později…
Za ten měsíc se toho hodně změnilo. Z bývalé průrvy se stal perfektní byt, v němž mám kamna, postel, skříně, knihovnu i důkladné osvětlení. Před větříkem, který přichází od moře, mě chrání skleněná okna a ve vchodu mám skutečné dveře.
Vedle své stávající skrýše jsem si zařídila i druhý dům. Postavila jsem si ho na druhé straně ostrova, kde je více surovin, které potřebuji k budování dalších vymožeností. Nyní je mým cílem postavit mezi těmito dvěma stanovišti pohodlnou cestu. Taky se chystám obdělat pole a pěstovat na něm obilí. To abych měla stálý přísun chleba.
Ovce, krávy i prasata sice už lovím naprosto bez problémů – nůž jsem totiž vyměnila za luk, kterým můžu útočit z bezpečné dálky – ovšem maso se nedá jíst pořád. Strach mi nenahánějí už ani obyvatelé ostrova. S pokrokem, který jsem za minulý měsíc udělala, jsem se prostě dostala na vrchol potravinového řetězce.
Pokud to půjde dál tímto způsobem, jednoho dne se probudím v moderním městě, kde elektřinu vyrábí atomová elektrárna, kde se suroviny těží pomocí TNT a kde jezdí vlaky s takovou samozřejmostí, jako ráno vychází nad obzor slunce.
Minecraft Pocket Edition – v kostce o kostkách
Minecraft Pocket Edition je otevřená sandboxová hra, v níž si každý hráč vytváří své vlastní příběhy. Poznávacím znamením této hry jsou kostičky, z nichž je tvořeno úplně všechno – od těla vaší hlavní postavičky, až po stromy, květiny, suroviny, zvířata atd.
Pokud bych měla Minecraft nějakým způsobem specifikovat blíže, určitě bych uvedla, že se jedná o živoucí digitální Lego. Nikdo vás ovšem nenutí, abyste v něm stavěli. Nikdo vám nedává jasný cíl. A i přesto je tato hra natolik návyková, že vás zcela pohltí. Kde jinde také dostanete prostor, abyste mohli prožít všechny své sny?
Putování v Minecraftu vám poskytuje téměř neomezené možnosti. Můžete si dělat, co vás jen napadne. Fantazii se meze nekladou. Jedinými pravidly tu jsou zákon gravitace (podléhá jí pouze hlavní postava – ne kostičky jako takové) a zákon džungle (silnější přežije). A vzhledem k tomu, že fantazie lidí je stejně rozmanitá, jako automatický generátor světů, který v Minecraftu zaručuje, že žádné herní prostředí nebude stejné, můžeme očekávat, že různě prožitých příběhů jednoho hráče mohou být třeba i tisíce či desetitisíce. Jestliže totiž budeme mluvit v rovině trvanlivosti, na Minecraft Pocket Edition nemá žádná jiná hra. Ostatně můžete si to vyzkoušet. Určitě neprohloupíte.