Když se takhle občas jdu podívat na google play (no dobře, přiznávám, je to častěji než je mozku zdrávo) doufajíc, že objevím něco zahráníhodného, jsem většinou zklamán. Jak málo, jak málo je her… Tedy těch, co stojí za víc než za smradlavou bačkoru. No co vám budu povídat, jednou jsem tam znuděnej vlez – očekávání na bodu mrazu – na displej naskákaly líně ikonky (kdy už ten mobilní internet bude konečně opravdu RYCHLEJ?) a najednou mě přes oči praštil ten červenej xicht s lišáckým úsměvem: „Kurva! Si dělaj prdel ze mě? Carmageddon? Nebo co to je za džouky todleto?“. Nevěřícně, tušíc aplikačku s cheaty, návodem, nebo jinejma blbinama pro PC verzi téhle řeznické záležitosti, na to klikám svojim ušmudlanym ukazovákem a nestíhám se divit. No je to tam. Je to tááám. Pecka. Ihned stahuji a nemohu se zbavit černejch myšlenek, že jsem zase naletěl nějakejm idiotum a právě jim zaplatil čtyři pětky za ziskuchtivej rychloport týhle skvělý klasiky, kterej bude určitě na mým Nexusu 7 neovladatelnej (jak bývá u portů PC her na touch screeny dobrým zvykem), anebo se to bude prostě a jednoduše sypat každou druhou minutu. Ani jedno z toho není pravda. Takže tě, kámo, zvu na projížďku. Sedej na kapotu, vyrážíme!
Sotva slyšitelné, jakoby jemné kovové zacinkání nasledované letmým protočením startéru, jenž v zápětí (zcela nečekaně) přeruší kurevsky burácivý hřmot přeplňovaného benzinového osmiválce vytočeného až na konec rozkřáplého budíku. Do hlavy se ti obrovským tlakem dere se životem neslučitelnej rámus, doplněnej ještě dalším, těžko rozpoznatelným zvukem… Musíš s leknutím otočit svojí hlavu, abys zmateně zjistil co to je. „Proboha, ten magor se směje jako naprostej šílenec“ pomyslíš si. Na myšlenky neustále vytlačované tlakem decibelů ze tvé hlavy už není vůbec čas. Spojka – tupá rána – plyn – ohrmonej prásk! Ten řev předtím bylo jen tiché intermezzo komorního orchestru.
Letmo zacítíš omamně sladkou vůni benzinových výparů a ve stejnou chvíli jako by někdo zezadu zatáhl za tvoje vytřeštěný oči a poslal je silou tisíce koňských sil zpět proti směru právě začínající jízdy. Jen zlomek vteřiny a tenhle nečekanej pohyb ustal ostrou ranou o ne-moc-dobře-vypolstrovanou opěrku hlavy tvého anatomicky tvarovaného sedadla. V mozkovně ti blesklo červené světlo a z křečovitě zavřených očí vytryskly proudem slzy. Věděl jsi, že tohle bude pěknej průser, ale tvé přehlcené smyslové orgány nedávaly mozku čas nad tím více přemýšlet. Do nosu ti za šílenýho vřískotu pronikl ostrej smard hořících pneumatik a sedadlo tě pak konečně začalo postupně uvolňovat ze svého zajetí. Pomalu otvíráš svoje zaslzený oči. Ten blázen vedle tebe se pořád směje s neutuchávající kadencí. Jeho loket letí vzad prudkým pohybem a sází dvojku. Paní s kočárkem a nákupní taškou na přechodu právě málem zažila svůj poslední nákup. Na třesoucím se budíku tachometru matně čteš číslici přes kterou přelétá červená ručka stejně ladně, jako holub přes dráty vysokého napětí. 60. Ne nejsou to kilomety za hodinu. Jsme v americe a máš pocit, že už jsme těch mil ujeli pěknou řádku. Je ti jasný, že tohle nedopadne dobře. Až teď sis uvědomil, že se křečovitě držíš bočnic sedačky. Stejně jako když jsi pětiletý poprvé se strašným křikem absolvoval svoje první svezení na dětském řetízáku u kočovných kolotočářů. To ti šlo taky o život. Jenže tehdy ten jejich krám měl aspoň platnou technickou…
Krátké zamyšlení ti přetrhly tři po sobě jdoucí silné tupé rány. Tvou mysl v leknutí zachvátila myšlenka na blížící se konec. „Co to doprdele bylo?!“, zařval jsi nekontrolovaně nahlas. Tvůj řidič na tebe jen koutkem oka klidně pohlédl a usmál se…
Takhle nějak vzpomínám na tuhle skvělou pařbu, kterou jsme zabíjeli nudu před 16ti (!!!) lety, když v roce 1997 spatřila světlo světa pod taktovkou vydavatelské společnosti Interplay. V té době se jednalo o něco neuvěřitelně originálního a neotřelého až se to vymykalo svým konceptem všem arkádovým závodním hrám. K vítězství nebylo nutné vyhrát závod. Stačilo jednoduše rozmydlit všechny soupeře. Jak skvostné. Taky se vám někdy stalo, že jste se snažili dojet první až vás z toho prsty bolely a vždycky jste někde udělali jednu hloupou chybu, díky které bylo vše ztraceno? A pak hezky znova. A stále dokolečka. Nevím jak vy, ale mě to po chvíli přestalo bavit.
Carmageddon je úžasný, protože tohle se vám při jeho hraní rozhodně nestane. Máte tři možnosti. Buď dojedete klasicky první, nebo vyřadíte všechny ostatní soupeře, anebo zlikvidujete vše živé na okruhu (no to už je těžší úkol :). Závodních tratí je velká spousta, na žádné se nezaseknete. Své vozítko můžete postupně upgradovat, nebo časem vyměnit za jiné, které ukořistíte od vyřazeného soupeře. Nemá smysl detailně popisovat takto starou klasiku, kterou jistě každý zná. A pokud ne, tak si to koukejte rychle zahrát, protože tohle patří mezi základy počítačové gramotnosti. Co je ale nutné zmínit, je fakt, že ve verzi pro OS Android hra netrpí žádnými neduhy (špatné ovládání, výtuhy atp.), jenž se u portovaných her občas vyskytují. Vše je stejně dobře hratelné a zábavné jako před lety, hra vás na nějaký čas pohltí a pokud patříte mezi pamětníky, tak se v myšlenkách vrátíte zpět do té skvělé doby, kdy hratelnost byla na prvním místě před vizuálním zpracováním, které často vévodí dnešním titulům. Jen mi přijde, že hra je méně krvavá než originál – zdá se mi to? Také vám chybí červené stopy pneumatik? Jsem zvědav zda a kdy bude pro Android dostupný i Carmageddon 2. Už teď se na něj těším…